„Bílý dům ve čtvrtek přiznal, že prezident Bush měl od srpna k dispozici informace o leteckých únosech plánovaných sítí Usámy Bin Ládina….“ věta, která se v malinko obměněných verzích objevila snad ve všech západních denících. Zároveň mluvčí Bílého domu vysvětluje, že informace byly tak obecného charakteru, že z nich rozhodně nebylo patrné k čemu chtějí únosci letadla použít.
11. září 2011
Asi nejsem jediný, kdo si moc dobře vzpomíná, k čemu nakonec únosci letadla použili. 11.září 2001, v 9 hodin ráno přiběhla do našeho pokoje vyděšená sestra mojí spolubydlící, „vstávejte, ňáký letadla zaútočily na New York“, byla evidentně v šoku a vyděšená, trvalo mi asi 5 vteřin, než jsem si její slova znovu zopakoval ve své bolavé hlavě a zapnul jsem rychle televizi, kanál CNN. Moderátor ze sebe něco horlivě sypal a já jsem se soustředil na psané informace, které vždy běhají ve spodním okně, „2 airplanes strike against New York World Trade Center“. K obrazovce jsem se dostal asi 3 minuty poté, co do mrakodrapů narazilo druhé letadlo. Zůstal jsem u ní asi hodinu, během níž do mého pokoje přišlo ještě pár kamarádů, abych jim pomohl přeložit, co že se to vlastně stalo. Musím se přiznat, že jsem se cítil podobně, jako když jsem před pár lety vyvázl nezraněn z automobilové nehody. Kdo to udělal?? Proč?? Co bude následovat, zaútočí i na další města?? Možná, že to je začátek 3.světové války?!
Když už se informace v televizi stále opakovaly, vyrazili jsme do centra našeho městečka, abychom se o své dojmy podělili i s ostatními kamarády. Ve městě nikdo nepracoval, na ulici nebyla vidět žádná jedoucí auta, z oken se akorát ozývaly hlasy moderátorů CNN. Stál jsem uprostřed tohoto mrtvého města, když tu ke mně přistoupila kamarádka a se slzami v očích se mně zeptala: „Myslíš, že se teď dostanem domů?“. Nacházeli jsme se totiž v malém městečku uprostřed Skalistých hor ve státě Colorado, po 3 měsících zde strávených jsme se měli za 2 týdny vydat zpět domů, mimochodem po trase Denver-New York-Brusel-Praha.
První dny po tragédii
Opravdu jsem si říkal, že teď musí vypuknout válka, marně jsem vzpomínal, jestli od doby vyhlášení nezávislosti vůbec někdo zaútočil na Spojené státy na jejich vlastní půdě. To je velká rána pro tento pyšný stát, a taková rána si, slovy Američana, zaslouží ještě větší odvetu.
Dvě letadla narazila do WTC, jedno do Pentagonu a jedno spadlo někde v Pensylvánii, tak nějak zněl konečný sumář onoho osudného dne. „Víš kam letělo to letadlo, co spadlo v Pensylvánii“, ptám se svého kamaráda „podle mě letělo na Bílej dům a když ty ostatní narazily, tak tohle radši Američani sestřelili". Tak nějak zněla moje teorie o osudu čtvrtého uneseného letadla.
Po několik dalších dnů jsem samozřejmě bedlivě sledoval CNN a v práci jsem poslouchal Denverskou rádiovou stanici. Média se nejdříve věnovala počítání obětí a celosvětovému šoku, který tato událost vyvolala. Poté nám oznámili, že atentáty spáchali s největší pravděpodobností náboženští fanatici a členové teroristické organizace Al-kajda, vedené proslulým Usámou Bin Ládinem. Pak začala média dopodrobna rozebírat mnou již výše zmiňovaný osud čtvrtého stroje spadnoucího v Pensylvánii. „Není vyloučené, že cílem tohoto letadla byl Washington, pravděpodobně přímo Bílý dům.“ Aha, že by to co, napadlo mě 20-ti letého studenta, již pár hodin po tragédii, napadlo zpravodajce až nyní? Pochybuji, ale teprve teď byl ten správný čas detailně se věnovat americkým hrdinům. Hrdinům, které všichni známe hlavně z amerických akčních filmů.
Sledoval jsem několik rozhovorů s příbuznými obětí, které cestovaly v tomto letadle. Výpovědi dopodrobna popisující poslední okamžiky zesnulých, tak jak se o ně podělili se svými rodiči či ženami pomocí mobilních telefonů. „Všichni víme, že zemřeme, jdeme se o něco pokusit…..“, poslední věta jednoho z pasažérů, asi 2 minuty předtím, než se letadlo zřítilo. Ano mediální obraz zní velice jednoznačně, několik odvážlivců se pokusilo o ovládnutí letadla a při následné rvačce letadlo spadlo. Mě pouze napadá, jestli tato informace vylučuje mnou zmíněnou teorii, že toto letadlo bylo sestřeleno americkým letectvem. Hlasy z letadla zněly jednoznačně, všichni už věděli, co se stalo v New Yorku a uměli si spočítat, že s největší pravděpodobností zemřou, ovšem přiznejme si, to si v tu chvíli jistě uměli spočítat i příslušní vládní činitelé, v čele s panem prezidentem, jakožto hlavním velitele amerických vojenských složek. Američané milují hrdiny , ať v podobě jistě statečných newyorských hasičů anebo mužů ze čtvrtého letadla. Těžko by za hrdinu považovali pilota, který sestřelil dopravní letadlo se svými 150 spoluobčany a ještě méně populárním by se stal člověk, který mu k tomu dal rozkaz (všichni víme, kdo by takový rozkaz v dané situaci musel podepsat).
Síla a pýcha
Ano teď přichází chvíle typická pro Američany oklepání se ze z tragédie, a semknutí celého amerického národa. Nevím, jaká byla situace v Evropě pár dní po tragédii, ale protože jsem byl pořád v Americe byl jsem svědkem (promiňte mi ten výraz) neskutečného divadla a cirkusu. Minuty ticha a chvíle truchlení za oběti střídá celoamerická sbírka na podporu rodin hasičů a policistů, jejichž těla zůstala pohřbena pod troskami WTC. Snad v každém obchodě, v každé restauraci, na každé benzínové pumpě byly vedle kas obrovské láhve či krabice s výrazným červeným křížem.
A na scénu se dostává prezident George Bush jr., který v loňských volbách jen velmi těsně porazil svého protikandidáta Al Gora. Až do tohoto večer bylo možné sledovat prezidenta při prohlášeních popisujících truchlení nad tragédií a soucítění s rodinami obětí, ale nyní v 18:00 východního času vystupuje s velmi emotivním, asi třičtvtěhodiny dlouhým projevem. Poslouchám ho v rozhlase, a při některých jeho slovech mi běhá mráz po zádech. Ano, Amerika najde a potrestá viníky, všichni kdo teroristům byť jen poskytli útočiště, jsou považováni za nepřátele a budou zničeni. Tento Bushův projev vysílaný všemi televizními a rozhlasovými stanicemi ve Spojených státech odstartoval novou vlnu emocí u amerických občanů.
Bavím se se dvěma účastníky nechvalně proslulé vietnamské války, oba dva jsou Bushovým projevem evidentně ohromeni, otevřeně mi říkají, že teď bude válka, je to prý sice hrozné, ale nevyhnutelné. Bavím se z dalším postarším Američanem, ten nepoužívá výraz války, ale spíše tvrdý vojenský úder. Nicméně se všichni tři jednoznačně shodují, že ať se Bush zachová jakkoliv, ať dá vojákům rozkaz k čemukoliv, udělá správnou věc, protože on je ten nejlepší muž na svém místě. Zajímavé, ještě před půl rokem měl prezident sotva poloviční podporu obyvatel a najednou je „tím nejlepším na svém místě“. Vycházím na ulici a zjišťuji, že tento emotivní projev nezapůsobil pouze na ony 3 muže nýbrž na naprostou většinu Američanů. Mladí lidé se projíždějí po městě ve svých velkých autech a snad na každém druhém vozem impozantně vlaje vlajka s hvězdami a pruhy. Blázinec, jako u nás po vítězství hokejistů na olympiádě v Naganu.
Tytam jsou najednou chmurné myšlenky najednou se život ve městě zase vrací do starých zaběhlých kolejí. Já si každým dnem připadám čím dál víc, jako bych byl uprostřed nějakého cirkusu. Televize: na obrazovce vidím fotky únosců, většinou i s jejich jmény, národností a samozřejmě zdůrazněním vazby na Usámu Bin Ládina. Věru velmi zajímavé, největší teroristická akce v dějinách, která byla s největší pravděpodobností připravována několik let a americké zpravodajské služby nic nevěděly. Ale teď pár dní po 11.září už mají fotky únoscu, ba co víc, i jejich stručný životopis. A samozřejmě jsou obrázky těchto „muslimských vrahů“ promítány do všech domácností v civilizovaném světě. Rozhlas: něco, čeho si mnoho lidí nevšimlo i já jsem si to uvědomil až později a velice těžko se mi to popisuje. Během celodenního vysílání jsou v rozhlasových stanicích zařazovány kratičké spoty. Tyto spoty uvádí znělka podobná té, kterou známe ze soutěže Chcete být milionářem. No a v pozadí této hudby je slyšet ústřižky z onoho Bushova projevu. Nejčastěji se opakují věty typu: „We find and punish responsible…..We’re strong and prepared..” tedy “Najdeme a potrestáme ty zodpovědné…Jsme silní a připravení…atd.” Když jsem se soustředil napočítal jsem tento spot během jedné hodiny a samozřejmě v několika obměněných verzích pětkrát. A nutno zdůraznit, že o pravdivosti těchto slov nikdo z Američanů ani na chvíli nepochybuje.
Setkávám se se snad jediným Američanem nenatěšeným na odvetný úder. Jmenuje se Ruby a její mladý syn je někde na letadlové lodi kotvící nejspíše v Indickém oceánu. Druhý den ovšem přichází usměvavá a hned vysvětluje, syn jí včera večer volal ujistil ji, že vše bude v pořádku a jestli bude muset bojovat, pak je to jeho vlastenecká povinnost jít a padnout v boji. Slova, která zavánějí nadsázkou a přeháněním, ale v kombinaci s prezidentovým projevem dávají Ruby, průměrné Američance, naprostý pocit jistoty o správnosti celé věci.
Letecká doprava se obnovuje, já začínám nabývat jistoty, že domů do Čech odletím v pořádku a jen doufám, že vojenské údery začnou až po mém příletu do Evropy. I když ve chvíli hrozícího konfliktu neexistuje na světě asi bezpečnější místo, než malé nezajímavé městečko vysoko v horách uprostřed Ameriky.
Otázky
Znám se, jsem přemýšlivý člověk a události kolem 11.září za přemýšlení stojí, a to jistě z mnoha pohledů. Mě bude v tuto chvíli zajímat hlavně dopad oněch událostí na nás všechny. Jak to bylo před 11.zářím?
Tyto a mnohé další otázky si kladu, když se dívám do dnešních novin, ještě 7 měsíců po 11.září zde nacházím články, které s onou tragickou událostí úzce souvisejí. Toto datum bude navždy vryto do paměti miliónů lidí a novináři se jistě postarají, aby se z paměti nevytratilo.
Nyní si kladu otázku: „Co způsobilo, že k oné tragédii došlo?“ Budu-li považovat za pravdivý fakt, že je za tento incident zodpovědný Usáma Bin Ládin, musím dojít k závěru, že došlo k pochybení amerických zpravodajských služeb. Jestliže existovali opravdu již v srpnu informace o chystaných leteckých únosech, potom zodpovědní lidé jednoznačně špatně tyto informace vyhodnotili. Ovšem špatně pro koho? Bezpochyby pro ty 3000 nevinných mrtvých, anebo pro slabší letecké společnosti, které následně zbankrotovaly nebo byly pohlceny společnostmi většími a silnějšími. Jsem přesvědčen, že většina lidí vidí 11.září jako teroristický akt Al-kajdy, který je teď na území Afgánistánu, jehož totalitní vládní režim Taliban teroristy ukrýval a podporoval, trestán. Alespoň tak je nám tento konflikt popisován každodenně v médiích. Proč ovšem není dopřáván prostor informaci např.: o tom, že těžiště ropy v Pákistánu, které ovládají americké společnosti bude během 5–10 let suché,a že pod územím Afghánistánu se nachází ropy až až? Již teď prosakují nějaké zprávy, že po Talibanu a Al-kajdě přijde na řadu Sadám Husajn, kde zase naleznou milióny lidí sledujících televizi informaci, že Irák je další ropnou velmocí. Existují nějaké spojení mezi ekonomickým mocenstvím Spojených států a tragédií 11.září. Já jsem o tom přesvědčen, obrázky newyorských hasičů, či rozhovory s příbuznými hrdinů, ze čtvrtého letadla spojili Ameriku, pyšný a silný stát. Ovšem jak dlouho by ještě byli spojení a silní, kdyby nenastala událost, která by je sjednotila. Bylo tedy naložení s informacemi o chystaných únosech špatné, byly tyto informace podceněny nebo naopak využity?!
Závěr
Samozřejmě jsem já 21 student z Prahy, stejně jako miliony dalších, odkázán na informace, které mi jsou každý den servírovány médii. A proto nesmíme zapomínat, že nejen že je možné pochybení novináře, který si splete nějaký údaj, otiskne ho a tisíce lidí ho považují za naprosto pravdivý. Ale navíc je více než pravděpodobné, že existují lidé, kteří se snaží podávání informací veřejnosti ovlivňovat, ať už zamlčováním, překrucováním anebo naprostým vymýšlením. Nikdy nepodcením sílu správného načasování a podání informací, tak jak jsem tomu byl svědkem v USA, když média vytvářela obrázek událostí, přesně tak, aby celý americký národ spojila a aby nikdo ani na chvíli nepochyboval, že oni jsou ti nejsilnější a nejstatečnější lidé na celém světě.
Ze všech informací, které byly zveřejňovány a nabízeny o 11.září mohu na 100 % věřit pouze jediné, a to tomu že se WTC zřítilo, v jeho troskách zemřelo spousta lidí a pro očité svědky to byl více než traumatizující zážitek. Tomu věřím naprosto, a to pouze pro to, že jsem pár dní po tragédii mluvil se svým francouzským kamarádem Phillipem, který byl od celé té události jen několik desítek metrů. Všechny ostatní informace si mohl kdokoliv upravit tak, aby jejich dopad byl v jeho zájmu anebo v zájmu jistého kolektivu. Tím nepopírám, že za jistý kolektiv bychom mohli považovat i celé lidstvo.